Jméno Berchtold dostal Kunicko-Vidovický zámek proto, že jako jediná dochovaná a dnes používaná věc byl krásný erb BERCHTOLDŮ. Druhý důvod je, že řada příslušníků tohoto rodu byli vzdělaní lidé s citem pro utrpení jiných se snahou jim pomoci. V roce 2007 se mi podařilo v Čechách vypátrat příslušníka toto rodu Karla Berchtolda od Příbrami, který je vzdáleným praprasynovcem bývalého majitele hraběte Otokora Berchtolda zavražděného v roce 1918 na panství jeho otce Neznašově, když se vracel z honu.
Kladruby n. Vltavou,19. února 1960
Vážený pane architekte,
potvrzuji příjem čt. dopisu Vašeho za dne 14.t.m. a mile rád se pokusím podati Vám žádanou zprávu, ale obávám se, že pro Váš účel bude velmi nedostatečná a kusá a že Vám nebudu moci sděliti nic, co byste již nevěděl.
Otakar Hrabě Berchtold narodil se, myslím 1874. Jeho otcem byl Prosper hrabě Berchtold a matka byla rozená hraběnka Bulgarini. Říkaval, že jeho rodiče žili odloučeně, matka s jeho sestrou a mladším bratrem Karlem ve Vídni a jeho otec s ním od jeho dětství v Neznašově /u Týna nad Vltavou/. Byl vychován česky a pokud vím navštěvoval jen české školy a Neznašov opouštěl jen zřídka. Po smrti svého otce, někdy v r. 1897/8 stal se vlastníkem velkostatku Neznašova. Měl tehdy před svatbou se slečnou Kateřinou Sušerouvou z Týna n. Vltavou s čímž jeho matka nesouhlasila a aby sňatek znemožnila, vymohla uvalení kurately na něj. Proti tomu opatření se hrabě Berchtold vzepřel a spor, který pak zahájil, vyhrál. Načež kuratera byla zrušena, on se ujal svého dědictví a se sl. Sušerovou se oženil.
Žil pak i nadále většinou v Neznašově, na veřejnosti nevystupoval a stýkal se jen s hrstkou svých přátel a dobrých známých. Jeho láskou byl les a jeho vášní lov. Bylo to právě při návratu z večerního čekání na srnce. Když dne 8. května 1918 večer řídě kočár byl ze zálohy zákeřně střelen sekaným olovem, kterémužto zranění druhého dne dopoledne podlehl ve stáří 44 let aniž už nabyl vědomí.
Tentýž den odpoledne byl pro podezření z vraždy zatčen jeho v dubnu do služeb přijatý hajný Tomáš Šebesta, když ho jeden z policejních psů četnické stanice ze Čtyř dvorů u Českých Budějovic, kteří byli nasazeni na stopu na místě odkud padla rána, atakoval. Českobudějovickou porotou byl ale pro nedostatek důkazů osvobozen a žil pak v Sušici, kde se podle zprávy uveřejněné v Národní politice ze dne 19. února 1939 svému příteli Sedleckému k této vraždě přiznal.. Sedlecký to však úřadům oznámil až po jeho smrti.
V roce 1919 přešel velkostatek Neznašovský dědictvím do vlastnictví jediné dcery hraběte Otakara, která se provdala za JUDr. Emila Schöblinga z Prahy. Z toho manželství se narodila dcera Helena.
Život hraběte. Otakara byl v době, kdy jsem jej důvěrně poznal dosti prostý, byl bez komplikací klidný v mezích rodinného života.
Poroučí se Dr. Kabeš.
Poznámka autora:
V témže roce 1918 bylo také zrušno používání šlechtických titulů a v dnešní době je znám jediný vzdálený žijící příbuzný Karel Berchtold.
Spojení hraběcího rodu Berchtoldů se zámkem Kunice-Vidovice začalo dne 31. 12. 1910 kdy zámek koupil příslušníku významného šlechtického rodu Otakar Berchtold a jeho žena Katuše roz.Sušerová. Ti zde provedli pouze menší stavební úpravy a na jižní průčelí připevnili erb rodu Berchtoldů. Tento rod vlastnil zámek až do poloviny dvacátého století kdy byl zestátněn. Berchtoldové byli dříve úzce spjati na Moravě s Buchlovem, Uherčicemi a v Čechách s Neznašovem a Vidovicemi.
Autor: Tomáš Dvořáček
Pokud navštívíte Buchlov, mohutný a po 400 let rozšiřovaný hrad na osamělém kopci Chřibů, či Buchlovice, zámecký areál dokončený v polovině 18. st. a nacházející se ve stejnojmenném městečku, je takřka nemožné, abyste se nesetkali s rodem hrabat Berchtoldů. S rodem rozhodně zasluhujícím plnou pozornost, a to nejen kvůli několika jeho členům, kteří byli označováni až za podivíny, mimochodem díky tomu, že se stýkali s obyčejnými poddanými, dbali o jejich zdraví či dokonce zacházeli ve své lidumilné činnosti ještě dál.
Tyrolský rod Berchtoldů se usadil na našem území v době třicetileté války, kdy císařský rada Jakub zakoupil na Moravě Uherčice. V r. 1633 byl povýšen do panského stavu, r. 1673 se pak Berchtoldové dočkali povýšení do stavu hraběcího. Kromě Uherčic získali později Berchtoldové i panství Buchlov, Buchlovice a rovněž několik statků v severních Čechách. Z tohoto široce rozvětveného rodu se zmíníme především o jeho několika nejvýznamnějších členech, takže se rovnou přesuňme o jedno století dál.
Hrabě Leopold Berchtold se narodil ve Stráži nad Nežárkou 19. července 1759 jako syn Prospera Berchtolda a Terezie Petřvaldské z Petřvaldu. Vystudoval právo a filozofii, poté působil ve státní službě, a když ji opustil, přijal od tety Eleonory splátku na svůj dědický podíl na buchlovském panství a vydal se na cesty. Při cestování Evropou, severní Afrikou a Malou Asií si zejména všímal sociálních a zdravotnických poměrů, stal se členem několika učených společností a naučil se řadu jazyků.
Ze svých cest se na Buchlov vrátil Leopold r. 1797 a ještě téhož roku se oženil s Johankou, hraběnkou z Magnisů. Tehdy také začal věnovat velkou část své péče, energie a umu, což při Leopoldově pracovitosti a skromnosti rozhodně neznamenalo málo, zdokonalování hospodářství na svém panství. Sedláky se kupříkladu snažil podnítit k intenzivnější práci odměnami a poddaným levně či zdarma poskytoval stromky ze svých ovocných školek. Ovšem spíše než o prosperitu panství šlo Leopoldovi zejména o rozvinutí sociální a zdravotnické pomoci. Začal v obcích zakládat školy a vyhledávat pro ně učitele, v zimě poskytoval jeden pokoj na zámku chudým, vyplácel odměny těm, kteří někomu zachránili život, zpracoval předpisy pro záchrannou službu, nechal zhotovit nástěnné tabule, na nichž podal instrukce k předcházení nemocí nebo negativních následků plynoucích z povolání řemeslníků a dělníků.
Další oblast Berchtoldova zájmu nepochybně souvisela s osudem jeho staršího bratra Mořice, který byl při epidemii v Brně pochován zdánlivě mrtvý a po čase v rakvi nalezen s okousanou paží. Bratrův krutý konec totiž evokoval v Berchtoldovi mimořádné zaujetí pro otázku oživování zdánlivě mrtvých a zabránění pohřbení zaživa. Tisíce výtisků svých spisů s touto tematikou nechal dokonce rozdat v různých zemích. I další Leopoldovy spisy se týkaly ochrany zdraví, a potažmo i života, dočteme se v nich o záchraně tonoucích, ošetření ran po kousnutí psem, prevenci moru, očkování proti neštovicím atd.
Lidumilná činnost Berchtoldova měla i své další projevy (třeba když Leopold r. 1800 poklekl před císařem a vymohl tak milost pro šest rebelujících vojáků), ovšem jejím vyvrcholením bylo zřízení nemocnice. Nejprve v r. 1797 vznikla v Buchlovicích malá nemocnice s dvanácti lůžky z bývalé lisovny oleje a byt pro lékaře z budovy vedlejší. Ta ale zanedlouho nestačila, a tak se Leopold přestěhoval na hrad Buchlov a ze zámku zřídil nemocnici a starobinec. V r. 1807 byla buchlovická zámecká nemocnice vybavena 152 lůžky pro nemocné, 18 pro zestárlé a příslušným personálem, tedy duchovním, účetním, domácím lékařem se 2 pomocníky, 4 ošetřovateli a 2 ošetřovatelkami. Pro činnost nemocnice vypracoval Berchtold provozní řád, v němž mj. stanovil, že nemocnice má přijímat všechny poddané bez rozdílu, avšak ti buchlovští mají mít pochopitelně přednost. Léčení v nemocnici bylo zásadně bezplatné, jen cizí poddaní mohli věnovat milodar do připravené pokladničky. O každém nemocném byl veden protokol, který obsahoval kromě běžných údajů i podrobný rozpis spotřebované stravy a léků.
Tato ve své době obdivuhodná a snad až podivínská Berchtoldova lidumilná činnost znamenala pochopitelně nesmírné finanční zatížení pro jeho panství. Velké částky za provoz nemocnice, přestavbu hradu Buchlova a zámečku v Žeravicích přispěly k zadlužení panství, kterého se ale Leopold Berchtold už nedožil. Za napoleonských válek byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje a v nemocnici na Velehradě se nakazil od jednoho z pacientů tyfem. Zemřel 26. července 1809 ve svém domě v lázních Smraďavka (od té doby se jim také říká Leopoldov) a byl pohřben v rodinné hrobce v kapli sv. Barbory za veliké účasti lidu.
Hrabě Leopold po sobě zanechal vdovu a dva syny – devítiletého Zikmunda a sedmiletého Antonína. Hraběnka Johanka se ujala správy statků jménem nezletilých synů, avšak již za pět let (11. dubna 1814) zemřela a byla rovněž pochována v rodinné hrobce.
Starší syn Zikmund vystudoval práva, ale později se věnoval vojenské kariéře. R. 1828 se oženil s Ludmilou Vratislavovou z Mitrovic, svého času prý nejkrásnější komtesou v Praze. Hrabě Zikmund se svou rodinou přestal trvale bydlet na Buchlově, přestěhoval se na buchlovický zámek a veřejnosti umožnil volnou návštěvu hradu. Zikmund se později stal přísedícím soudu zemských stavů na Moravě a přísedícím soudu trenčanského komitétu, v r. 1848 se aktivně účastnil maďarského povstání proti císaři a následný trest smrti mu byl změněn na domácí vězení v Buchlovicích.
V té době už hrozila buchlovskému panství exekuce hlavně jako následek lidumilné činnosti Leopolda. R. 1856 převedl Zikmund všechen majetek na svoji choť a dále vedl život samotáře. Byl vídán bledý a černě oděný, jak se prochází parkem nebo jak jede v uzavřeném kočáře do kostela či na hrad. Hraběnka Ludmila, ve vídeňských kruzích považovaná již za vdovu, se naopak ráda stýkala s domácím lidem a dokonce ráda mluvila česky, což bylo pochopitelně v té době u šlechty značně neobvyklé.
V r. 1859 navštívil hraběcí rodinu v Buchlovicích dr. Bedřich Všemír, hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr Leopolda Berchtolda, lékař, učenec, český vlastenec a – podobně jako jeho bratr – velký lidumil. V Buchlovicích se mu velmi zalíbilo, později se zde trvale usadil a r. 1876 tady i zemřel. Hrabě Bedřich Berchtold byl nepochybně nejslavnější člen rodiny Berchtoldů. Důvěrně se přátelil s takřka všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci i národními buditeli – Jungmannem, bratry Preslovými, Dobrovským, Palackým, Šternberkem, Hankou… V letech 1820 až 1835 dokonce vydával spolu s J. Svatoplukem Preslem Rostlinář a přispíval i do časopisu Krok či Flora Cechica. Na přelomu 30. a 40. let spolupracoval na díle „Ökonomisch – technische Flora Böhmens“ a r. 1842 vydal velkou monografii o bramborách. Za svou vědeckou činnost byl v r. 1850 zvolen členem Královské české společnosti nauk.
Na Buchlově se Bedřich Berchtold zabýval pořádáním hradního archivu a spisováním historie hradu, rád se stýkal s místními lidmi, kterým ochotně poskytoval lékařské rady i pomoc.
V r. 1869 zemřeli krátce po sobě Zikmund I. a Ludmila. Byli pohřbeni v rodinné hrobce sv. Barbory a dědictví se ujal jejich jediný syn Zikmund, narozený 6. února 1834. Zikmund II. se stal c. k. komořím, tajným radou, komandérem Leopoldova řádu, lesnickým a zemědělským odborníkem, zajímal se především o chov koní a každoročně pořádal v Buchlovicích jejich výstavy a přehlídky. Dobrou hospodářskou politikou navíc vyvedl buchlovské panství z dluhů.
Oženil se r. 1860 s hraběnkou Josefínou z Trauttmansdorfu a tři roky nato se narodil jeho jediný syn Leopold. Ten studoval práva a politiku, nastoupil diplomatickou dráhu, v níž rychle postupoval. 15. září 1908 zorganizoval jako velvyslanec na ruském carském dvoře v Buchlovicích schůzku ministrů zahraničí Rakousko – Uherska hraběte Aehrenthala a jeho ruského kolegy Izvolského. V letech 1912 – 1915 zastával funkci ministra zahraničích věcí Rakousko-Uherska a v souladu s německými zájmy prováděl ostře protislovanskou politiku. Dne 29. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko v jeho osobě Srbsku válku, což přineslo Leopoldovi neblahé označení jednoho z hlavních podněcovatelů prvního celosvětového konfliktu. V roce 1916 se stal Leopold Berchtold vrchním hofmistrem následníka trůnu Karla, a rok nato (když se stal Karel císařem) jeho nejvyšším komořím. Po Karlově odstoupení se vzdal politické činnosti a žil v soukromí. Poslední léta života strávil na zámku Peresznye u Šoproně, kde také roku 1942 zemřel.
I u Leopolda II. se projevila – chce se říci pro tento rod snad až typická – lidumilná činnost. Roku 1908 nechal v Buchlovicích postavit obvodní nemocnici a svým nákladem ji také zařídil a se svou manželkou, Ferdinandou, hraběnkou Károlyiovou, založil a financoval mateřskou školku.
Ferdinanda porodila Leopoldovi tři syny: Aloise (nar. 1894), Bélu (který zemřel již v jedenácti letech) a Zikmunda (nar. 1900).
Alois Berchtold se po právnických studiích stal nadporučíkem československé armády v záloze a čestným rytířem maltézského řádu. Zdědil buchlovské panství a žil svobodný na zámku v Buchlovicích až do května 1945, kdy byl jeho majetek převeden do vlastnictví státu. Mladší bratr Zikmund zdědil panství v Uhrách, které mu bylo rovněž zestátněno. Žil pak společně se svým bratrem ve Vídni.
A co nám zbylo po Berchtoldech dodnes? Hned na začátku jsme krátce zmínili hrad Buchlov a zámek Buchlovice, avšak vzhledem k jejich významu považujeme za vhodné je ještě poněkud více přiblížit.
První zprávy o Buchlově sahají do období kolem r. 1300, ale počátky hradu jsou spojeny již s pozdně románskou hutí velehradského kláštera. Základní dispozici hradu, která byla dokončena zřejmě až koncem 13. st., tvořily dvě věže s mezilehlým palácem a kaplí, svým utvářením se hlásící do sféry Podunají. Stavební vývoj ale pokračoval až do poloviny 17. st., postupně přibyla další hradba, byl rozšířen palác, probíhalo opevňování předhradí, stavěly se nové hospodářské budovy, rozšiřovací úpravy se pochopitelně nevyhnuly ani jádru hradu. Poslední úpravy interiérového charakteru proběhly ještě v polovině 18. st., od té doby se prováděla už jen údržba a památková obnova.
Z dnešních prohlídkových prostor hradu upozorníme pouze na ty, které jsou úzce spojeny s Berchtoldy. V prvním patře hradu tedy nahlédněme alespoň do knihovny, čítající přes 10 000 svazků z nejrůznějších oborů a rozšířené za nám již známého Leopolda a Bedřicha Berchtolda. V druhém patře věnujme pozornost místnostem, v nichž se nachází rodinné muzeum Berchtoldů. Jsou zde shromážděny materiály z nejrůznějších oborů (lékařství, přírodověda, historie) i řady exotických zemí (neodpustíme si zde zmínku o egyptologické sbírce s unikátním sarkofágem s mumií). Něco z atmosféry zanícené badatelské práce prozrazují i pracovny obou zmíněných učenců, v nichž kromě původního zařízení zůstaly i některé dobové vědecké přístroje.
Ještě krátká zmínka o Buchlovicích. Zámecký areál s rozsáhlým parkem vznikl v první polovině 18. století v prostoru západního okraje stejnojmenného městečka. Podle tradice byla hlavním důvodem budování barokního zámku Italka Anežka Eleonora z Colona-Felsu, choť tehdejšího majitele buchlovského panství Jana Dětřicha z Petřvaldu, které prostředí Buchlova prý nesvědčilo a ani nevyhovovalo. Ani otázka autorství zámku není dodnes zcela vyjasněná, my se však spokojíme s konstatováním, že alespoň na některých plánech se podílel Domenico Martinelli a stavbu v l. 1707(?) -1738 řídil Mořic Grimm. Vlastní zámecký komplex situovaný na svažitém terénu tvoří dvě osově protilehlé budovy „podkovovitého“ půdorysu (tzv. horní a dolní zámek), jejichž okolí dotvářejí umělé terasy se schodišti, balustrády a především park, který byl cennými, často cizokrajnými rostlinami obohacen až v 19. století za Berchtoldů a od té doby patří mezi nejcennější parky u nás vůbec.
Jednopodlažní dolní zámek, jehož budova působí při pohledu z parku jako dvoupodlažní, tvoří tři křídla zakončená do nádvoří dvěma protilehlými pavilony na čtvercovém půdorysu s krytými mansardovými střechami. Z podélného příčného křídla vystupuje v ose polygonální rizalit, v němž se nachází oválný sál zastřešený kupolí s helmou. Objekt horního zámku, zvaný Flora, je situován na terase a jeví se v hmotovém uspořádání jako parafráze dolní zámecké budovy.
A co dodat na závěr? Snad jen to, že úplně nejlepší je seznámit se s Berchtoldy na Buchlově a v Buchlovicích osobně.
Použitá literatura
