I dnes žijí velké osobnosti, lidé různých profesí, kteří si zaslouží obdiv a uznání a jsou příkladem pro ostatní. Petra Šišková učitelka základní školy Zlatý Ámos 2011 jím určitě je a proto byla pasována na „hraběnku z Berchtoldu I.st.“ v březnu 2011. Dne 4.6.2011 při slavnostním otevření Hotelu zámek BERCHTOLD budou pasováni JUDr. Václavem Růžičkou další osobnosti patron areálu fotbalová legenda Antonín Panenka a další. Pánové ponesou titul rytíř z Berchtoldu , dámy hraběnka z řadou práv na zámku, v parku, sport centru a přináležejících lesích.
Ukázku slavnostní štědrovečerní tabule rodiny Berchtoldů mohou vídat návštěvníci zámku Buchlovice na Uherskohradišťsku. Při jeho předvánoční prohlídce, která se letos koná poprvé, spatří na vánočně vyzdobeném stole krabí koktejl s krevetami, krémovou květákovou polévku, marinovaného kapra v aspiku, pstruhy a pudinkový dezert. „Menu jsme připravili podle zpráv z roku 1896,“ řekla kastelánka Iva Syslová. Berchtoldové byli v letech 1800 až 1945 posledními majiteli zámku. V hudebním sále, kde pravidelně slavili vánoce, stojí i letos vánoční stromek, ozdobený pozlacenými šiškami. Jsou pod ním vystaveny i dárky, jež kdysi dostaly jejich děti: dřevěné sáně, kovový vláček a šlapací autíčko. V dalších místnostech uvidí návštěvníci například expozici vánočních pohlednic, betlémy a výstavu, která vysvětluje advent a zvyky, jež jsou s ním spojené.
Předpokládáme, že i na zámku Berchtold v Kunicích-Vidovicích pokračovali v rodové tradici vánočního jídla a vzhledem k tomu, že hraběnka Katuše Berchtoldová roz. Sušerová pocházela z rodiny řezníka v Týně nad Vltavou přibylo na vánočním stole něco vepřových řízků a klobásek. Dnešní jídelní lístek restaurace Kouzelná zahrada Vás také nezklame a Vaše děti obzvlášť.
Zámek v Kunicích-Vidovicích jsem pojmenoval Berchtold ze dvou důvodů. Jednak jedinou dochovanou historickou a hodnotnou věcí byl krásný erb Berchtoldů, který tvoří logo našeho areálu a za druhé z rodu Berchtoldů vzešli dvě velké osobnosti Leopold I. Berchtold – humanista a Bedřich Všemír Berchtold – lékař, o kterých se dozvíte v samostatném článku „Dvě osobnosti a jeden politik“ níže.
Ke jménu zámku Berchtold se nám podařilo od dnes žijícího příslušníka rodu Berchtoldů v Čechách pana Karla Berchtolda zjistit, že jméno Berchtold patří ve vztahu k ostatním německým nebo vůbec germánským osobním jménům u nás k těm, která se vyskytují méně často.
Dobrava Moldanová v knize „Naše příjmení“ (vydala Mladá fronta Praha v r. 1983) uvádí, že toto osobní jméno (rodné a křestní) vzniklo z německého bëraht (skvělý) a walten (vládnout).
I v publikaci „Německá příjmení u Čechů“ od Josefa Beneše (1. a 2. svazek vydán v roce 1998 v Ústí nad Labem jako Acta Universitatis Purkynianae) uvádí autor k příjmení Berchtold, že jméno je vývojem základů slov končících na -wald/-bald. U osobních jmen byla koncovka -wald entymologicky (svým původním významem) souhlasná s naším vládnouti.
U řady příjmení se potom -wald změnilo v -old a vzniklo Berchtold a to z Berchwald, kde bercht znamená zářivý.
Z uvedeného lze učinit závěr, že příjmení BERCHTOLD znamená SKVĚLÝ nebo také ZÁŘIVÝ VLÁDCE. V případě našeho zámku věříme, že se stane skvělým hotelem s dobrou restaurací, wellness, sport centrem a celkově společensko-sportovním centrem a dětským rájem.
Na základě dopisu JUDr. Karla Berchtolda
JUDr. Václav Růžička
Rod Berchtoldů má své první vypátrané a zaznamenané kořeny ve městě TRENTU na rozhraní Rakouska a Itálie. Dnes je Trento v Itálii kousek od lyžařského centra Cavalese v překrásném údolí Dolomit. Roku 1191 je první zmínka o vévodovi Berchtoldovi V .z Zahringenu, který založil město Bern /dnešní hl. město Švýcarska/. Roku 1198 je zmiňována krásné Anežka, dcera Berchtolda IV, hraběte Tyrolského a vévody Dalmatského a Chorvatského. Do Anežky se šíleně zamiloval a její ruku získal francouzský král Filip II Augustin a to tak, že když po 25 letech umíral bylo jeho posledním slovem jméno pronesené s nekonečnou něhou, jméno Anežčino, třebaže od sebe byli dlouhá léta odloučeni. Roku 1278 na den sv. Rudolfa 26. srpna utrpěla česká vojska v bitvě na Moravském poli od vojsk římského císaře Rudolfa Habsburského porážku. Český panovník Přemysl Otakar II. nazvaný „král železný a zlatý“ v bitvě zahynul, na jeho smrti měl podíl rakouský královský šenk Berchtold z Emmerbergu, který českého krále dobře znal. Z původní vlasti Tyrolska se Berchtoldové rozšířili přes Duryňsko, Solnohradsko, Horní a Dolní Rakousy na Moravu, do Čech a Uher. DVĚ VELKÉ OSOBNOSTI bratři z rodu Berchtoldů, potomci Prospera Berchtolda a Marie Terezie Petřvaldské (z významného moravského šlechtického rodu) vám nyní představíme.
Leopold I. Berchtold – humanista
Dr. Leopold I. Xaver František Berchtold se narodil 19.7. 1759 ve Stráži nad Nežárkou jako třetí dítě Prospera Berchtolda a Marie Terezie Petřvaldské.
Studoval práva a filosofii v Olomouci a Vídni. Již v roce 1775 jako šestnáctiletý dělal konceptního praktikanta u krajského úřadu v Olomouci a ve svých dvaceti letech už byl zástupcem okresního hejtmana v Jihlavě. V roce 1785 dokončil právnická studia a obdržel diplom. Odchází do Terstu k obchodnímu úřadu. Po opuštění státních služeb přijímá od své tety Eleonory Petřvaldské (sestra jeho matky) splátku na svůj podíl na buchlovském panství a pak odjíždí na cesty.
Jeho cesty ho zavedly až do Malé Asie, severní Afriky, ale zcestoval i skoro celou Evropu kromě Skandinávie a Ruska. Studoval tam převážně sociální poměry a zdravotní zařízení. Důraz kladl na způsoby kříšení zdánlivě mrtvých, protože jeho starší bratr Mořic byl ve svých 31 letech v roce 1779 během epidemie v Brně pohřben jako zdánlivě mrtvý. Když byla hrobka po čase otevřena, rakev byla otevřená, tělo mimo ni a mrtvola měla okousané zápěstí. Příběh jako z hororu a tak se nemůžeme Lepoldovi divit, že jej to poznamenalo.
V Paříži byl v roce 1793 přítomen popravě Ludvíka XVI. a následujícího dne po varování hostinským ujíždí rychle z města. V Portugalsku brojil proti býčím zápasům, v Malé Asii zase proti otroctví, apod.. Když se v roce 1797 vrátil z cest zpět ke své tetě na buchlovské panství, Eleonora (teta) na něj naléhala, aby se oženil. Leopold jako poslušný synovec tak učinil, ještě téhož roku se žení s Johannou hraběnkou z Magnisů.
Jeho zájmy byly neuvěřitelně široké a tak není divu, že aby to vše stihnul vstával už v 4 nebo 5 hodin ráno a vzhůru byl až do půlnoci. Uměl mnoho cizích jazyků (německy, španělsky, latinsky, italsky, anglicky, francouzsky, řecky, arabsky, persky, hebrejsky, portugalsky). Sedláky učil tomu, jak zvýšit výnosy, zakládal vinice i sady z nichž levně prodával či rozdával sazenice. Věnoval se šlechtitelství, sadařství, propagoval očkování proti neštovicím, staral se o bezpečnost práce, bezplatně praktikoval lékařskou praxi pro chudé. O své poddané se staral jako vlastní otec, založil několik škol, podporoval sirotky, bojoval proti negramotnosti. Na zámku v Buchlovicích vyčlenil jednu místnost pro chudé, která byla celou zimu vytápěná a osvětlená.
Po napoleonských válkách zakládá na zámku v Buchlovicích nemocnici, kde ošetřoval bezplatně jak vojáky, tak i civilní pacienty. Těch bylo za dva roky co nemocnice na zámku fungovala ošetřeno přes 1200. No a právě k této nemocnici se váže většina vystavených exponátů v této místnosti věnované tomuto vědci, lékaři a humanistovi. Ve skříni naproti dveří jsou uloženy chorobopisy pacientů, veškerá administrativa nemocnice byla vedena velmi pečlivě a tak pacienti byly rozděleni podle chorob, věku a pohlaví. Na zdi jsou vystaveny tabulky, které označovaly jednotlivé místnosti v nemocnici (např. úklidová místnost, koupelna, ošetřovna, apod. pochopitelně vše je vyvedeno v němčině). Nemocnice tedy byla na svou dobu velmi pokroková, protože pacienti nebyli rozdělováni jen podle pohlaví, ale i nemocí a společenského postavení. Do pokladničky pak pacienti a další návštěvníci nemocnice dávali dobrovolné dary na provoz nemocnice.
Leopold byl také propagátorem prevence proti nemocím, takže prováděl různá očkování, sepisoval poučné spisy týkající se záchrany utonulých, ošetření ran po kousnutí vzteklým zvířetem, prevence vůči moru, ochrany zvířat, apd.. Na zdi visí jeho varovné tabule proti venerickým nemocím. Byl ale i mužem činu, takže spolupracoval při zakládání záchranných stanic v Praze, Brně a Vídni (obdoba nynější Záchranné služby a první pomoci). Právě za zásluhy o medicínu byl Leopoldovi udělen titul čestného doktora medicíny vídeňské univerzity. Jmenován byl také v roce 1809 inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje. Tato funkce se mu stala osudnou, protože při inspekci v nedalekém velehradském lazaretu se nakazil tyfem od francouzského vojáka, kterého resuscitoval dýcháním z úst do úst – jehož byl prvním propagátorem v českých zemích.
A tak dne 26.července 1809 na zámečku v lázních Smraďavka umírá jeden z největších českých humanistů konce 18. a počátku 19.století, o němž František Palacký napsal: ,, ..památka tohoto muže v letopisech mravné vzdělanosti jako hvězda první třídy se skvějící zasluhuje mezi Slovany, jimiž on náležel, obnovována býti.“. Leopold byl pochován za velké účasti svých milujících poddaných do rodinné hrobky v kapli svaté Barbory.
V prosklené vitríně jeho pracovny jsou uloženy Leopoldovi osobní věci : uniforma, váček na peníze, apd.. Na stěně je pověšen Leopoldův sádrový reliéf a také obraz „Buchlov v měsíční záři“ z 2. poloviny 19.století od rakouského malíře Kellera.
Další místností je odpočinkový salónek. V něm je vystavena úmrtní pohovka Leopolda I. Berchtolda. Celkové vybavení odpovídá 1.polovině 19. století v empírovém stylu. Nachází se zde původní malba, která byla odkryta při rekonstrukci v roce 1956. V pokoji visí portréty Marie Eleonory Petřvaldské, která v závěti z roku 1798 odkázala Leopoldu I. Berchtoldovi veškerý majetek. Eleonora se taky po smrti své sestry a Leopoldovi matky Marie Terezie Petřvaldské (+1768) starala o výchovu tehdy nezletilého Leopolda i jeho sourozenců. Ve vitríně je soubor petřvaldského a berchtoldského skla. Salonek vystihuje styl přelomu 18. a 19. století.
No a odsud už vede cesta tmavou chodbou do poslední místnosti prohlídkové trasy a tou je místnost s egyptologickými sbírkami průvodci nazývaná „U mumie“.
Bedřich Všemír Berchtold – lékař
jako čtrnácté dítě Prospera Berchtolda. Hrabě Bedřich (Friedrich) Všemír Berchtold (1781-1876), lékař, český vlastenec, botanik a cestovatel, spoluzakladatel Národního muzea, spolupracovník botanika Jana Svatopluka Presla. V r. 1830 postavil poblíž myslivny u Buchlovic léčebnu choromyslných. Jeho pamětní desku si lze prohlédnout na budově Obecního úřadu v Buchlovicích.
Hrabě Leopold Berchtold z Uherčic (* 18. 4. 1863 Vídeň, + 21. 11. 1942 Peresznye, Maďarsko) – moravský a uherský šlechtic a rakouský politik
Jeden z „viníků“ 1. světové války, rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Berchtold pocházel z vysoké české pobělohorské šlechty původem z Tyrol. Vlastnil rozsáhlé statky na Moravě a v Uhrách. Ač mezi jeho příbuznými byl významný český obrozenecký lékař a botanik Bedřich Berchtold, spolupracovník Preslův, cítil hrabě Leopold Berchtold jednoznačně rakousky.
V diplomacii nebyl rozhodně takovým diletantem, za jakého byl současníky považován. Byl velmi inteligentní a pracovitý, jeho malá ambicióznost byla však vážným nedostatkem pro úkol, jenž mu připadl. Už v roce 1905 odešel na odpočinek, a přemluven přítelem Aehrenthalem, ujal se úřadu velvyslance v Petrohradě, kde prožil vyčerpávajících pět let, z nichž léta bosenské krize 1908-09 byla nejtěžší. Ministrem zahraničí byl jmenován v roce 1912 z popudu umírajícího Aehrenthala proti své vůli. Dokonce prosil císaře, aby ho tohoto úkolu zprostil.
Jako ministr zahraničí nedokázal udržet pozici monarchie ani na Balkáně, ani v rámci Trojspolku. V červenci 1914 sáhl k rázné akci, ultimátu Srbsku, jako k poslední naději na udržení prestiže podunajské monarchie. Nevítaným, nikoli však úplně nečekaným výsledkem bylo pak vzplanutí celoevropského konfliktu. Berchtold sám považoval v roce 1915 za svou povinnost podat demisi a odejít na frontu, když se mu nepodařilo udržet Itálii neutrální. (mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982
„Vaše Vysokorodí!
Děkujíce co nejzdvořileji za vzácný zájem o výrobky světového závodu našeho, dovolujeme si Vašemu Vysokorodí ku vzácnému vyzvání předložiti následující nabídku na motorový vůz, který by co do síly a výkonnosti, jakož i pohodlí Vašemu Vysokorodí v každém směru vyhověl.“
Tak odpověděla mladoboleslavská firma „Laurin a Klement“ neznašovskému a vidovickému hraběti Otokaru Berchtoldovi v únoru roku 1911 na žádost o koupi automobilu. Přiložila také seznam zákazníků, kteří „automobilů Laurin a Klement používají“. Hemží se zde slavné tituly a jména. Vedle císaře Františka Josefa I., jehož jméno stojí na prvním místě, se v seznamu objevují hrabata, knížata, baroni a rytíři. Ze zvučných jmen jsou tu např. kníže Bedřich Lobkovicz, hrabata Evžen a Rudolf Czernínové a také slavný sportovec, příznivce automobilismu a mecenáš Alexandr „Saša“ Kolovrat.
Vlastníků automobilů nebylo tehdy mnoho. V prvním desetiletí našeho století by se s trochou nadsázky dali spočítat na prstech jedné ruky. Při prvním sčítání automobilů v Čechách v roce 1906 jich bylo napočteno 73. Ale jejich počet rychle vzrůstal. Ve dvacátých letech už mladoboleslavská automobilka vyráběla ročně kolem tisíce vozů. V době, kdy si automobil pořizoval hrabě Berchtold, jezdilo po našich silnicích přibližně 1 200 aut, z toho třetina v Praze. Výrobou automobilů se zabývaly i další firmy, u nás byla velmi známá „Pragovka“ z Prahy – Libně, nebo liberecká firma R. A. F., později sloučená s firmou Laurin a Klement. V zahraničí produkovaly svá vozidla proslulé a nám dodnes dobře známé firmy jako Peugeot, Mercedes, Opel nebo Renault.
Je třeba předeslat, že u jednotlivých typů automobilů byla totožná jen základní konstrukce, ostatní vybavení včetně karoserie se většinou montovalo podle přání zákazníka. Vůz musel mít pochopitelně předepsané základní součásti: brzdy, houkačku, přední reflektory a jednu zadní svítilnu, která měla osvětlovat i poznávací značku. Na značce bylo zpravidla uvedeno písmeno označující zemi kam automobil přísluší – pro Čechy to bylo písmeno O – a číslo, které automobilista dostal na nejbližším obvodě. Protože však brzy došla číselná řada arabských číslic (nejvyšší byla 999), začaly se používat také římské číslice. Typ karoserie, polštářování a barvu laku si mohl majitel zvolit sám.
Hrabě Otokar Berchtold si koupil automobil typ GDVC s číslem motoru 6579. Vůz měl karoserii s poetickým názvem „princ Jindřich“, americkou střechu, tepané oblé přední blatníky a na kapotě vyražený hraběcí monogram „B“ bez korunky. V osobním dopise, který hrabě firmě zaslal, požadoval mimo jiné také aby byl vůz bezvadně proveden a měl silná péra.
Vůz stál celkem 10.455,- korun, přičemž v tehdejší měně se 2 koruny rovnaly 1 zlatému. Nebyla to zanedbatelná částka, takže si sám hrabě před převzetím objednaného vozu s automobilkou poměrně dlouho dopisoval a žádal o snížení ceny. Citát z dopisu, kterým továrna slevu nakonec poskytla, by mohl sloužit jako skvělá ukázka diplomacie. Píše se v něm: „Ačkoliv zásadně žádných slev na ceny svých vozů nepovolujeme, jsme v tomto případě, jedině z toho důvodu, že nám velmi na tom záleží, abychom Vašemu Vysokorodí vůz své známky dodali, ochotni, povoliti Vašemu Vysokorodí 10 % slevu, jež reprezentuje krajní naši ochotu a doufáme, že Vaše Vysokorodí bude nyní moci rozhodnouti se co nejdříve pro koupi našeho vozu.“
Jeho vysokorodí se skutečně rozhodlo, a tak 15. května roku 1911 odejel z Mladé Boleslavi tovární šofér – psáno „chauffer“ – a odvezl hraběti automobil na zámek Vidovice, dnes nesoucí jméno BERCHTOLD. Přesto se hraběti zřejmě zdála cena vysoká, protože ještě v příštím roce se firma domáhala doplacení 2.000,- korun. Hrabě nevlastnil jízdní licenci, tehdejší řidičský průkaz, a poslal proto přímo do továrny dva své strojníky p. Kolompara a p. Mikoláška, které automobilka za 60,- korun během 14 dnů vyškolila a tito pak složili zkoušky u komise v Praze. Ke zkouškám museli znát především technické parametry vozu a praktickou ukázku řízení. Pravidla silničního provozu téměř neexistovala. Dopravní značky, či spíše tabulky, se omezovaly jen na přikazování rychlosti, která byla stanovena úměrně rychlosti ostatních silničních účastníků (řečeno dnešním jazykem), jimiž byly povozy a kočáry tažené zvířaty. Proto se ve městech smělo v hustém provozu jezdit jen 6 km v hodině, což je rychlost jdoucího koně, při menším provozu 15 km v hodině, tedy rychlost koně v klusu. Mimo město se smělo jezdit 45 km za hodinu. Nízká rychlost byla dána také stavem silnic, z velké většiny nedlážděných a velmi prašných. Přednost v jízdě při projíždění křižovatek nebyla stanovena vůbec. Automobilisté měli pouze upřednostňovat naložené potahy, poštovní a hasičské vozy a armádu. Ve městech se jezdilo většinou vlevo, na ostatních místech s malým provozem to bylo jedno.
Problémy byly i s pohonnými hmotami. Hrabě Berchtold si nechával dovážet sudy s benzinem a vazelinou až z Prahy. Poškozené díly, zejména pneumatiky, které se rychle opotřebovávaly, opravovala a vyměňovala přímo mateřská továrna.
Vlastnit automobil na počátku našeho století nebylo, jak je vidět, jednoduché.Ale při pohledu na dnešní přeplněné silnice a parkoviště občas toužím po návratu zlatých časů automobilismu, kdy se po hrbolatých cestách proháněli na silných strojích odvážní muži v kožených kuklách a bílých šálách s dámami v kloboucích po boku a zvedali za sebou oblaka prachu. Dnes každoročně v červnu a září na zámku Berchtold pořádáme výstavu a soutěže historických vozidel.
Krausová Martina
Městské muzeum Týn nad Vltavou
Hrabě Otakar Berchtold svobodný pán z Uherčic, Frattingu a Pulic na Buchlově – jak zněl celý jeho titul, byl i majitelem zámku BERCHTOLD v Kunicích-Vidovicích. Hrabě Berchtold byl za podivných okolností zavražděn na honu v roce 1918 v Neznašově u Týna nad Vltavou, na panství svého otce, kde vyrostl. Vrah ho zákeřně střelil sekaným olovem, když projížděl na kočáře se svými hosty z honu. Dodnes je na tomto místě část pomníku, který mu nechala postavit jeho manželka hraběnka Katuše Berchtoldová-Fantová, známá pamětníkům ve Vidovicích jako hraběnka.
Na panstvích a v jejich okolí se potuloval miláček pana hraběte, nádherný, neobyčejně vzrostlý a silný kocour.
Je tomu už více než 40 let…
Chodíval jsem velmi často na panství hraběte s otcem, který jako veterinář měl na statcích velmi mnoho práce a vidím ještě dnes velmi živě tu mohutnou postavu, bravurní pohyby a tajuplné oči té nevídané kočičí bestie.
Hrabě si ji prý přivezl odněkud z Brazílie, kde byla jako útlé mládě vybrána z hnízda.
Tento kocour, velikosti malého ocelota, měl však jednu sobě samému patrně vrozenou, ale okolí nesnesitelnou zálibu, že husám, kachnám i slepicím, arciť jen v rámci normální spotřeby – vyoperoval s přesností chirurga-anatoma srdce, které sežral, načež krev vysál tak svědomitě, že obětem zanechal jen docela nepatrnou díru v prsou.
Panu hraběti tato kočičí rozpustilost nevadila, ale jeho lidé na panství hubovali na tu ,,potvoru“ zcela nepokrytě a v skrytu dokonce hrozili, že ji otráví.
To doslechl se pan hrabě a chtěje svého miláčka ušetřit nějaké nedůstojné, snad i mučednické smrti, rozhodl se, že jej zastřelí sám.
Střelil.
Ale patrně se mu chvěla ruka, takže zvíře jen lehce poranil, nebo vůbec netrefil, zkrátka, kocour utekl, aby se do zámku již nikdy nevrátil.
Brzy poté si však stěžovali všichni lesníci, usedlí v hájovnách tak zvaného ,,moře lesů“, které se táhnou od Neznašova přes Albrechtice až k Písku a Zvíkovu, že nacházejí ráno na svých dvorech mrtvoly hus, kachen a slepic s nekrvavými otvory v prsou a jeden z nich našel ráno na dvoře dokonce zakousnutého psa.
Na Neznašovském zámku nebylo pochyby o tom, kdo to dělá.
U příležitosti nejbližší naší návštěvy u hraběte byl můj otec, jako nepostradatelný účastník hraběcích honů a výborný střelec, pánem nešťastného kocoura požádán, aby jej vypátral a zastřelil sám …
Provázeni věrným psem ,,Terekem“, čistokrevným buldokem a hrozným nepřítelem koček, toulali jsme se asi čtyři dny po lesích, uchylující se na noc do hájoven k lesníkům na číhanou, leč po šelmě ve dne ani v noci nebylo stopy …
Konečně pátého dne zrána jsme našli docela blízko u Neznašova, naproti vtoku Lužnice do Vltavy, v lese na tzv. ,,Kalvarli“ mrtvou skoro ještě teplou vránu s kulatým otvorem pod krkem …
V tom jsme zaslechli prudký, zuřivý štěkot psa, utíkajícího jedním směrem a spatřili jsme, 50 kroků před ním, mohutnými skoky prchajícího kocoura.
,,Za ním, dál – dál, kočku uštveme snadno!“, křičel můj otec sotva dechu popadaje.
Střílet jsem nemohl, zabil bych psa, byl jsem s ním a s tou bestií v jedné linii. Věděl jsem, že černoši uštvou lva velmi lehce, že kočkovité šelmy umí skákat, chvíli běžet, ale ne dlouho. Vypadalo to, že ta kočka už nemůže, ale ten náš starý pes taky ne. „Koukej, Pepíku, vždyť už ani neutíkají.“, poznamenal otec.
I hraběte Berchtolda zajímala ještě celých dalších 20 let jeho života tato tajuplná zvířecí historie a často hledal vysvětlení u svého milého přítele prof. Dr. Kukuly, který se každoročně neznašovských honů účastnil.
A nevysvětlil panu hraběti tento znamenitý operatér a člověk záhadu tu ani okamžiku, kdy jej zachytil umírajícího v kočáře, zasaženého zákeřnou ranou – sekaným olovem – vystřelenou odněkud z lesa, nikdy nezjištěným pachatelem …
Dr.Kukula je také dávno mrtev.
A jsou mrtva i obě zvířata.
Bylo mnoho tajemného kolem hraběte Berchtolda, Neznášova, Vidovic .. …
Leč tomu tak konečně bývá u všech zámků. Jen to bych rád věděl. Proč ten strašlivý, krvelačný, uštvaný brazilský rváč neskočil tomu zapřísáhlému, obávanému nepříteli všech koček, tomu dravému buldoku na hrdlo, anebo lépe, naopak!!
Jak se mezi těmi balvany pochopili?
Já to nevím dodnes …
Či možno věřit v záblesky milosrdenství aspoň mezi bestiemi ?
Toť psáno těmto zvířatům na památku.
JUDr. Josef Steyer
Dle vyprávění pamětníků, starých zápisů v kronikách a plánech bylo na zámku Berchtold v Kunicích-Vidovicích několik tajných chodeb. Jedna měla vést na zámek Chlum (dnes zpustlý dvůr v Dolní Lomnici), druhá k Bílému kameni za Jedličko směrem k Velkým Popovicím, kudy vedla královská cesta Praha – Vídeň, po které jezdila i Marie Terezie. Další chodba by měla vést do míst s názvem U Kříže, kde jsou studny určené pro zámek a poplužní dvůr, který ve Vidovicích stával po staletí a první písemná zmínka je z roku 1388. Z jakého důvodu však chodby vznikaly? Jsou tajné chodby skutečností, nebo jen pověstí? Co skrývají za tajemství? Při rekonstrukci zámku jsme ve sklepeních skutečně objevili zasypané chodby. Důvodů k jejich vzniku mohlo být více, například před rokem 1762 spojení panství Chlum a Vidovice, za doby majitele slavného vojevůdce pana Radeckého z Radče. Z doby nedávné v 60. letech 20. století mohly být chodby využívány pro vojenské účely, např. při budování protivzdušné obrany Prahy. O tom ale někdy v příštím příspěvku.
Zdejšímu kraji se s nadsázkou říká „Opičí hory“. Již po staletí je znám jako kraj s čerstvým povětřím, čistým ovzduším a pořádnou zimu. Oproti Praze je zde o 3–4 °C chladněji, zasahuje sem proudění chladného vzduchu údajně až z České Sibiře a ze Šumavy. Kopec s názvem Hůra za areálem FC Kunice je údajně prvním kopcem Českomoravské vrchoviny. Jak jsme tedy vysoko?
Nadmořská výška věže zámku Berchtold je ve výšce 457,7 m. n. m., přízemí zámku se nachází ve výšce 436,2 m. n. m. Věž je vysoká 21,5 m. Nejbližší vrch Jedličko u Bílého kamene na západ od zámku je vysoký 487,2 m. n. m. Ale v okolí jsou kopce vysoké až 504 m. n. m. (Radimovka), 520 m. n. m. (Vlková za Ládvím) a 545,8 m. n. m. (Pecný za Ondřejovem). Zajímavosti je i fakt, že miniatura Řípu a na něm stojící rotundy v našem parku s výškou kolem 1 m je ve stejné nadmořské výšce jako skutečný Říp 455,5 m.n.m.
Kajícnice a učednice Páně svátek má 22.července, kdy bývaly v Kunicích poutě a sloužila se mše.
Kající hříšnice, pocházející z Magdaly u Tiberiadského jezera, která prožila hříšný život. Je uváděna mezi ženami, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky, stála pod křížem Ježíšovým, byla při jeho pohřbu, šla s dalšími ženami pomazat jeho mrtvé tělo, byla první, které se Kristus zjevil po svém zmrtvýchvstání. O jejím kajícím životě na poušti vypravuje je i legenda, která vypráví o jejím polepšení.
Je zobrazována většinou s dlouhým rozpuštěným vlasem. Na výjevech ji nalezneme stojící pod křížem na Kalvarii, mezi ženami, které jdou pomazat Ježíšovo tělo a zejména na výjevech nazývaných „Noli me tangere“.,
Atributem je především nádobka s mastí, od dob baroka lebka a krucifix. Autorem sochy z lipového dřeva v kapličce je Slávek Jiran, umělecký řezbář a sochař. Je spolužákem dnešního majitele zámku ze SPŠS v Čáslavi a je i autorem kočky „Mikešky“ v parku zámku.
